Rok Jiřího Jandy na střední škole ve Vermotu

Ahoj, já jsem Jirka Janda a nedávno jsem se vrátil zpět z The Putney School, Vermont v USA, kde jsem strávil rok na Boarding school.

Poslední rok v české škole jsem postrádal jakoukoliv motivaci a začínal jsem mít pocit, že učení není pro mě. Doufal jsem, že to nějak doklepu k maturitě. Když mi ale odjel nejlepší kamarád do Kanady, došlo mi, že potřebuji někam vyrazit, něco zažít a hlavně změnit prostředí.

Studovat v USA byl můj sen už dlouho, ale nikdy jsem nevěřil, že se opravdu splní. Když jsem se hlásil do ASSIST, rodičům jsem o tom dokonce ani neřekl. Po dvou předchozích odmítnutích v jiných stipendijních programech jsem totiž s úspěchem příliš nepočítal. O to větší byl šok, když za mnou jednou večer zmateně přiběhla mamka s tím, že jí volá nějaká paní, že jedu do Ameriky. Já na to ze sebe vysoukal jen: „Jo no… ehhh, to jsem vám nějak zapomněl říct.“ Nemohl jsem se dočkat, ale zároveň jsem se bál úplně neznámého prostředí a toho, jak do něj zapadnu. Hned po příjezdu ale mé obavy začaly mizet. Přátelskost a otevřenost lidí kolem mě mi pomohly rychle se cítit jako součást komunity.Silná přátelství jsem navázal s lidmi, se kterými jsem chodil veslovat nebo pracoval v kravíně. Časem jsem ale zjistil, že se o mě zajímají vlastně úplně všichni. Každý se mnou rád navázal hovor, zajímal se odkud jsem a jak se mi líbí Putney. Tato americká otevřenost mě naučila být ke všem milejší, víc se usmívat a nebát se dát se s někým do řeči.

Očekávání od školy jsem měl velká, přesto mě překvapila jejím obrovským kampusem, stojícím osamoceně uprostřed luk a lesů. Každé ráno jsem při cestě na první hodinu procházel dlouhou orosenou trávou, poslouchal zpěv ptáků a pozoroval východy slunce. Prostředí školy jako by jen podtrhovalo to, co se v ní odehrávalo.

Nikdy předtím jsem se tak do hloubky nevěnoval pokusům jako při měření hmotnosti elektronu. A už vůbec by mě nenapadlo přečíst celou filozofickou knihu jen kvůli přípravě na třídní debatu, ale pochopil jsem, že to je to co mě baví. Právě tady jsem pochopil, že problém nebyl v tom, že nemám rád školu. Potřeboval jsem jen jiný způsob, jak se učit. Mohl jsem si vybrat předměty, které mě skutečně zajímaly. Ve třídách nás často sedělo jen kolem deseti a na fyzice jsme byli dokonce pouze tři. Učitel tak nebyl někdo, koho jsem měl poslouchat, ale spíš člověk, který mi pomáhal přijít na věci vlastní cestou.Ze začátku pro mě bylo zvláštní oslovovat učitele křestním jménem, ale brzy jsem si zvykl a tento rovnocennější přístup ocenil.

V Putney jsem dostal možnost vzít své vzdělání do vlastních rukou. Zároveň mi ale škola nabídla spoustu dalších neakademických zážitků. Program tu rozhodně nekončí po posledním zazvonění a je tu neustále co dělat. Mrzí mě jen, že jsem nestihl vyzkoušet úplně všechno. Vždycky jsem chtěl hrát divadlo. Tak proč ne rovnou Shakespeara a překonat trému a projít se po divadelních prknech. V hlavě mi stále zní překrásné verše, kterým ani za mák nerozumím a na které jsou i slovníky krátké.

Na žádné americké škole nesmí chybět sport, já jsem se hned po příjezdu stal součástí veslařského týmu a zažil adrenalin, kdy nastupujete do skifu a marně se s ním snažíte nepřeklopit. Když se pak loď konečně rozjede, všechno ostatní na chvíli zmizí. Člověk vystřelí po řece doprovázený jen pravidelným zvukem vesel dopadajících na hladinu a připadá si skoro jako pták. Díky veslování jsem poznal spoustu nových lidí a vytvořil si hluboká přátelství. V lodi totiž musí všichni fungovat jako jeden muž.

V The Putney School má každý student povinnost zapojit se do chodu školy a vzít si na starost nějaký “job”. Může to být pomoc při přípravě jídel v kuchyni, uklid tříd nebo třeba práce na farmě s krávami či koňmi, a každý den musí odpracovat alespoň jednu směnu. Já jsem skončil na naší mléčné farmě u krav. To znamenalo každý den se v 4:30 vzbudit, dojít na pastvinu a za křiku: “Here boss!” se je marně pokoušet dát stádo do pohybu a přivést dovnitř do kravína. Potom jsme je s celým týmem podojili, nakrmili telata a vykydali hnůj. Nic nepřipraví člověka na náročný den tak spolehlivě jako AM Barn. Zjistil jsem, jak moc mě tahle práce baví a že v ní chci vést i ostatní, aby v ní našli stejný pocit jako já. Chtěl jsem mít zodpovědnost nejen za svou práci, ale i za práci celého týmu. Po půl roce jsem proto byl zvolen jako Barn Head a dostal jsem na starost vedení ranních směn.

Největším zážitkem však bylo, když jsme se s mým spolubydlícím podíleli na porodu kravích dvojčat. Šance, že se narodí dvojčata, je menší než pět procent, a já měl to štěstí, že to byl zrovna můj první kraví porod. Díky tomu jsem mohl nově narozená telata také pojmenovat. Napadlo mě mnoho jmen, přičemž většinu jsem okamžitě zavrhl po jejich první výslovnostní zkoušce s kamarádem. Nakonec tedy v Putney ve Vermontu běhají dvě česká telata - Stanislava a Smetana.

Do USA jsem přijel hledat motivaci, kterou jsem ve škole postrádal. Odjížděl jsem s něčím mnohem cennějším - s poznáním, že problém nebyl v tom, že nemám rád školu. Potřeboval jsem jen možnost vzít své vzdělání do vlastních rukou a učit se způsobem, který mi dává smysl. Kromě toho jsem získal přátele(a krávy) na celý život, spoustu zkušeností a rok, na který jen tak nezapomenu. Pokud máte možnost vyjet do zahraničí, využijte ji. Možná stejně jako já zjistíte, že cesta, na kterou jste se původně vydali jen na rok, vás zavede úplně někam jinam.